Můj život dostal základ – příběh Clarka Kelloggena

I

Příběh Clarka Kelloga

Vyrůstal jsem v rodině s oběma rodiči jako nejstarší z pěti dětí. Táta už šestatřicet let pracuje jako policista v Clevelandu. Maminka zemřela v roce 1994 a starala se především o nás pět a o domácnost. Náš domov tedy byl dost stabilní a při zpětném pohledu to na mě určitě mělo vliv. Rodiče se angažovali v našem životě a podíleli se na něm. Patřili jsme k nižší střední třídě, kdybyste nás chtěli někam zařadit.

Táta po celou dobu střední školy sportoval. Vynikal v lehké atletice, americkém fotbalu a basketbalu a měl výbornou pověst. S baketbalem jsem začínal, když jsme spolu hráli na dvorku. Pak jsem hrál za místní klub YMCA, v lize v našem okolí, hrál jsem ve středoškolských a ysokoškolských týmech a odtamtud jsem se dostal  k profesionálnímu sportu.

Rodiče vždycky zdůrazňovali, jak je důležité dělat to, co je správné, být zodpovědný a zaměřit se na cíl. Takže jsem už od dětství toužil být dobrý. To, že jsem byl nejstarší dítě v rodině, mě motivovalo k tomu, abych chtěl být někým, s kým je ostatním dobře a s kým rádi hrají. Chtěl jsem být úspěšný i jako hráč basketbalu.

Toužil jsem po vítězství a po poctách, které s tím jdou ruku v ruce. Také jsem se chtěl těšit z uznání, které se pojí s tím, že člověk něco dělá dobře. Když se vám takové věci začnou stávat, chcete, aby se to opakovalo. Už od mládí se u mě projevovaly vlohy pro basketbal, protože se svými dvěma metry jsem byl vyšší než všichni ostatní. Zamlouval se mi respekt, který jsem si vydobyl tím, že jsem mohl hrát se staršími kluky, i když jsem patřil k těm mladším.

Organizovaný basketbal jsem začal hrát v devíti letech, v jednadvaceti mě draftovali do NBA, ale v šestadvaceti jsem toho musel nechat kvůli problémům s kolenem. Když člověk sní o tom, že se stane profesionálním sportovcem, a pak jeho sen předčasně skončí, může to pro něho být dost těžké. Ale já jsem o košíkové hodně věděl a bavila mě, takže mi práce hlasatele a komentátora připadala jako skvělý způsob, jak pokračovat v profesní dráze.

Když jsem musel odejít od Indiana Pacers, řekli mi, že by byli rádi, kdybych v organizaci zůstal. Na podzim roku 1987 se příliš pozdě pustili do shánění hlasatele, a tak mě požádali, abych jim vypomohl. A to byl začátek mé hlasatelské a komentátorské kariéry.

V rodině, kde jsem vyrůstal, panovala láska a současně i kázeň. Měli jsme morální hodnoty, ale neprojevoval se u nás žádný skutečný zájem o duchovní věci. K Bohu jsme pociťovali úctu, ale scházelo nám odhodlání poznat Boha a jít za ním. Snažili jsme se vůči jiným jednat správně, chovat se k nim tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali vůči nám. Museli jsme se zodpovídat ze svého jednání a byli jsme vedeni k odpovědnosti. Měli jsme určité normy chování, kterými jsme se snažili řídit, ovšem nebyla to žádná skutečná víra.

Jenže pak přišel úraz kolena a ten mě přiměl k tomu, abych začal přemýšlet o Bohu a o víře, protože se mi poprvé v životě stalo, že jsem přišel o něco, kolem čeho se dlouho točil celý můj život, totiž hraní basketbalu.

Profesionální basketbal na úrovni NBA totiž představuje neustálý vír činností. Znamená to hotely, sportovní arény, letiště, a to osm měsíců v roce. Čtyři dny v týdnu hrajete zápasy, a když zrovna nehrajete, trénujete. A když ani nehrajete zápas, ani netrénujete, jste na cestách. Když vás tedy něco z takových aktivit vytrhne, zbude vám víc času na přemýšení, o čem život vlastně je.

Jde v životě o něco víc než o dosahování cílů nebo o to, aby byl člověk úspěšný? Má život nějaký celkový smysl? O takových věcech člověk přemýšlí, když se vyskytnou okolnosti, které jeho život od základu změní. Byl jsem šťastně ženatý, okolí si mě vážilo, dostávalo se mi popularity a mě jsem určité postavení. Ale cítil jsem, že mi v životě něo chybí.

Někdy tou dobou mě kamarád pozval, abych se zúčastnil jedné z bohoslužeb, které se na počátku 80. let v NBA pořádaly. Právě tam jsem uslyšel, že Bůh mě má rád a že má pro můj život plán a cíl, který je něco víc

který je něco víc než jen hraní košíkové. Také jsem se dozvěděl, že se stal člověkem, byl popraven, aby mi mohla být odpuštěna provinění, kterých jsem se dopustil, a zve mě, abych s ním navázal osobní vztah.

Teď dostal můj život základ, kterým nebylo možné otřást. Měl jsem cíl, který překračoval hranice toho, co mohu vykonat a čeho mohu dosáhnout. Bůh vložil do mého nitra mír a sílu. Začal jsem svůj život vnímat spíše jako něco, co mi bylo svěřeno jako správci, než jako něco, co je tu jenom pro moje sobecké potěšení. Snažím se Bohu umožňovat, aby můj život každodenně řídil, protože on ví, co je nejlepší pro mě i pro svět jako celek.

Ať už je člověk komentátor pro stanici CBS, na kterého se upínají zraky mnoha lidí, nebo novinář, nebo třeba instalatér nebo elektrikář, v jeho životě se mohou každou chvíli vyskytnout problémy, které by ho dokázaly úplně zdrtit. Je ovšem zásadní rozdíl, když jim čelí s Bohem, který ho těmito krizemi dokáže provést. Hrozně rád dělám svou práci a navíc mi za ni dobře platí. Ale moje práce není to, kým jsem já sám; je jen tím, co dělám. Myslím, že právě v téhle věci mi víra přinesla největší užitek, a to zvlášť při utkáních Final Four. Při práci, která se pojí s takovým vzrušením a při které se člověk tolik zviditelňuje, je velice snadné nechat se opojit sám sebou a být plný sám sebe, když si nedám pozor. Snažím se zachovat si smysl pro to, co je opravdu důležité a významné, a to je vztah s Bohem a to, jak se chovám k ostatním.

Clark Kellogg působí jako komentátor pro CBS Sports. Je známý díky analýzám basketbalových turnajů při NCAA, které dělal společně s Gregem Gumbelem. Působil také v ESPN a pracoval v rozhlase.

Add your Biographical Info and they will appear here.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *